To jsem přesně já.
Už si asi budu muset zvyknout, že všechno co udělám je špatně. A čím víc se snažim, tím horší jsem.
Zase se u nás řeší papíry. Úplně zbytečnej problém. Večer si dávám zaslouženou pauzičku po celodenním stěhování. Najednou mi přijde SOS smska od manžela. Zavolám zpátky i když tak nějak tušim, že polovička kredit má, ale proč nevyužít ten můj, když mám ten paušál? Hovor začal neškodným "Jak se máš?", pak se manžel zeptal, jestli má ráno koupit rohlíky a potom už následovalo "Potřebuju se tě na něco zeptat." Při tomhle mě úplně zamrazí, protože tohle většinou skončí hádkou. Ale fajn, pokusim se udržet emoce na uzdě a nenechám se vytočit.
Otázka se samozřejmě týkala jeho dokumentů. Jak je vyřizování daleko, proč se to tak táhne a jakto že jeho kamarád papíry má, zatím co on s manželkou a dítětem ještě ne. No to je přece jasné, můžu za to já a moje neschopnost pro něj cokoliv udělat. Kdybych se víc snažila a bojovala a... Bla bla bla bla. Co na tom, že s ním každou chvíli behám po policii, ministerstvech a advokátech? Kollik času, nervů a energie mě to stojí? Můžu snad já za to, že se tu vyřizování čehokoliv tak táhne a že to tu nefunguje tak, že někam přijdeme, zažádáme ústně o pobyt a oni nám ho bez řečí dají? Taky by mi to tak vyhovovalo, ale bohužel to tak nefunguje. Většinou se musí podat žádosti na které je na vyřízení zakonná lhůta 30 dní. Navíc, správní vyhoštění je správní vyhoštění a zrušit ho není snadný. Ale i tak jsme udělali pokrok, máme od ministerstva rozhodnutí, že nemůže vycestovat. Sice jsme ve slepé uličce, protože kvůli ministerstvu přestalo vyhoštění běžet a nelze získat pobyt, ale zas ho nikdo nemůže poslat pryč. Je jen otázka času, kdy se podaří smazat i ten poslední měsíc a všechno nasvědčuje tomu, že to je vše na nejlepší cestě.
Teda, bylo. Odeslala jsem žádost kvůli zrušení rozhodnutí o správku a teď se jen čeká až odepíšou zpět. Jenže manžel po poradě s kamarádem usoudil, že se ho odsud snažím dostat a nechci aby normálně pracoval. Šel si najít nějakého placeného advokáta, který všechno stáhne zpět a podá novou žádost. Na jednu stranu si stěžuje, jak se to všechno táhne a pak si kvůli nedůvěřivosti zase vše prodlouží a celá záležitost se protáhne.
Připadám si jako blbec. Tolik úsilí pro nic. Super. Kdyby si alespoň dělal co si myslí že je nejlepší a mě tady nenadával. Vážně mám sto chutí se na něj vykašlat a nechat ho ať se v tom plácá. Jenže, vzali jsme se s tím, že mu pomůžu s pobytem a nakonec jsme se rozhodli spolu žít se vším všudy. Nedokážu mu říct "Tak už dost!". Mám vůči němu nějakej pocit zodpovědnosti a s tim se nedá nic jiného než doufat, že dostane rozum a přejde ho to.
Nechápu ten jeho pocit, že se mu snažim uškodit. Je to strašně vysilující. Proboha, vždyť spolu máme rodinu a jediné o co mi jde, aby moje dítě mělo oba rodiče. A i když to vezmu z té technické stránky, tak jsem na něm finančně závislá a kdyby šel pryč, mohla bych se jít houpat. Nehledě na to, že jeho pobyt tady byl tak nahnutej, že kdybych se ho opravdu snažila zbavit, dávno už tu neni.
Jsou věci které nevysvětlim. Ráno mi to prohlašoval, že mě k papírům nepotřebuje a nemám mu s tim pomáhat, za pár dní bude chtít opak.
Chtěla bych si užívat domácí pohody, toho že jsme bydlíme jen my tři a nikdo nás neotravuje. Večer mu navařím, vypravím ho do práce a ráno máme kvůli jeho domněnce tichou domácnost. Říká se, nevytvářej si žádné domněnky a je to zatraceně pravda. Ještě aby se to naučil i on.
Žádné komentáře:
Okomentovat