Radúza - De Nimes

Jedna z nej od Raduzy :)) Desne chytlava.

Zaho Je te promets le Clip Officiel HD

Tahle pisnicka ve me bude vzdycky vyvolavat vzpominky na obdobi, kdy to bylo v nasem manzelstvi dost nahnute a byla jsem pevne presvedcena o rozvodu. Zaplat panbuh, ze to mame za sebou a spolu jsme to nejak prekonali!

Mali - Salif Keita - Koukou

Minuty se vlecou.

Nerozumim tomu, jak me nekdy vubec napadlo, ze bych se mohla rozvadet, kdyz uz ted mam problem byt bez Manzela, ackoliv se po par dnech vrati a nejsme od sebe vic nez par hodin! A nejhorsi nejspis nebude noc, kterou Drahy travi v praci, ale rano. Jsem uz tak zvykla, ze rano mezi patou a sestou prijde domu, sedne si na okraj postele a pohladi me ( nebo jde rovnou do kuchyne, kdyz jsme treba pohadani). Je to takovy ritual.

Mala se probudi jak uz Tata na chodbe zastracha klicema. A nadsene ho se slovy "tata, papa, baba" vita. Dneska spala dlouho, vstavala skoro az v devet. A ja, jak jsem kazdy den vdecna za kazkou minutu, kterou rano muzu prospat, jsem nemohla oka zamhourit.

Ale, zas to musim brat z te lepsi stranky, budu zase mit vic prostoru dat dokupy nas byt, ktery tedy vypada vselijak, jen ne uklizene. Manzel totiz dela nocni a jak pres den spi, nemuzu se v uklidu dostatecne realizovat. Spi normalne tvrde, ale jak se zapne pracka, spusti kohoutek z vodou a zacne se umyvat nadobi, pokazde ho to probudi. Zajimave, ze jen tohle, protoze kdyz treba zapnu radio, televizi nebo Mala zacne plakat, vubec to s nim nehne.

A jak to tak vypada, zacina mi byt lepe, mam dojem, ze mandle tolik neboli, i kdyz nevim, jestli to nebude spis s tim, ze jsem se uz odnaucila polykat a tim padem je nedrazdim a bolest nepocituji :) Alespon me uz klouby netrapi, horecka a ani teplota uz take nejsou. Ty prvni dva dny byli opravdu hrozne. Hrozne jsem se bala, aby Mala neco nechytla, takze jsem se ji snazila drzet co nejdal od sebe, dokud jsem se necitila aspon o malinko lip. Takze nejvetsi orisek bylo vymyslet nejakou zabavu, aby me Princezna vlastne nepotrebovala a vystacila si hrou. Coz se celkem darilo, ale i tak byly chvile, kdy se ozvalo z druhe mistnosti "mami mami", Manza nebyl poruce aby si s ni pohral ci jinak uspokojil jeji rozmary a ja pri vylezani z postele umirala zimou a bolesti zaroven.

Ted je ale dobre, Mala tu radi jak pominuta, balkonove dvere dokoran, pradlo a periny visi venku na snure (miluju vyvetrane a vyfoukane obleceni!) A jestli bude zitra jeste lip, vezmu konecne fotak a pujdeme spolu do prirody.

Sama doma

Manzel poprve od te doby co je v CR se vydal na vylet do zahranici. Jel se svym kamaradem, protoze nasi prvni zadost o vizum do Anglie zamitli kvuli memu zapomenutemu potvrzeni o statnim obcanstvi. Tedy, zapomenutemu, spis nam nejak nedoslo, ze by to bylo potreba :)

Jsem z toho ted trochu smutna, sice se vydal na cesty a za nejake tri, maximalne ctyri dny se vrati, ale jeste nikdy jsme od sebe nebyli takhle dlouho. Nezbyva nez si zvykat, az se vrati, pojede jeste do Spanelska navstivit pribuzenstvo a az se budem nejak sestehovavat do Anglie (da-li Buh), taky obcas budeme muset cestovat jeden bez druheho.

Stejne, obcas mivam pocit, ze mame ponorku, ze bych si od nej nejradsi na par dni odpocinula a pak staci aby sel do prace a po par chvilkach se mi po nem zase styska. Jsme proste zavislaci, porad si volame a jsme nejakym zpusobem v kontaktu.

Par dni pred odjezdem jsme si aspon cela rodinka uzivali jeden druheho. Nase Princezna je totiz neuveritelna. Ze dne na den se z miminka stala velkou holcickou, ktera s nami komunikuje, dava nam najevo co chce a nechce, co ji zajima, vyklada nam svou mluvou sve dojmy a zertuje s nami. Dojima me, jak treba vyleze k nam do postele, obejme jednoho z nas a polozi si na nas hlavinku, nebo kdyz specha k Tatovi a spuly a mlaska rtiky aby mu vlipla pusinku na tvar. jsem stastna, ze Malou mam, za nic bych ji nevymenila. A jeste stastnejsi jsem, kdyz vidim, jak si ji uziva muj Muz, ze je ten nejlepsi Tata pod sluncem. Pro nas, pochopitelne :))

Rychle zpravy z naseho zivota

Dcerka roste jako z vody. Je ji 13. mesicu, stale nechodi ackoliv to uz uz vypada, ze tenhle stav nebude trvat dlouho. Porad ma jen ctyri zuby, ale zda se, ze ji to nevadi, behem par minut bez problemu sporada kureci stehno, celej banan nebo rohlik.
Totalne u nas selhalo zarazovani jednotlivych potravin do jidelnicku podle toho, jak se to doporucuje. Ji uplne vsechno, samozrejme krome veproveho. To jsem si takhle jednou odskocila na nakup, vratim se a vidim, jak Mala sedi s Muzem na zemi a oba do sebe hazou Fufu, a paradne palive mafe. Zatrnulo mi, ale radsi jsem jen mavla rukou. V tomhle Manzel vi co dela a beztak nejsem jedina matka mulata, ktera zazila podobny sok. Pro jistotu jsem o tom povedela doktorce a ta jen pokrcila rameny, ze pokud je ocividne, ze ji to nedela problemy, tak to mam takhle nechat byt. Beztak je pry tohle dodrzovani tabulek na nic, ze se pak akorat divime, ze ty deti maji same alergie.

Jak to predtim s Manzelem vypadalo na rozvod, nakonec se vse urovnalo. Sice uz to tak nevypadalo, byla jsem o spravnosti meho rozhodnuti presvedcena, ale prece jen jsem doufala, ze se vse urovna. Prece jen, clovek se nezeni ci nevdava aby se na to zase vykaslal. A jak jsou v tom i deti, je to dost tezke. Ovsem u nas moje "rozhodnuti" melo blahodarne ucinky a i kdyz Muz nejake ty blbosti vyvadi, neda se to srovnat. Nekteri muzi asi obcas potrebuji dostat nuz na krk.
Ovsem, my dva se asi stejne jen tak nerozejdem. Prozili jsme si spolu za tu dobu veci, nad kterymi zustava rozum stat. Musim spis rict, ze nas to posilnilo, posunulo dal a utridili jsme si, co je pro nas dulezite. I kdyz porad je na cem pracovat. Ale aspon nemame fadni zivot.

Fejsbucek

Jen tak jsem se zamyslela jakou cinnosti se na netu nejvic zabyvam. Nad ctenim oblibenych blogu, on-line Bible, Msn a Youtube jednoznacne vitezi Facebook. A to drtivim naskokem.

Zamyslela jsem se nad tim pred nedavnem po chatu se sestrou, ktery mel zhruba tuto podobu:

„Tak ja se chystam jit varit.“
„Taky musim udelat nejaky jidlo.“
„Jen dopiju kafe a vyridim par vzkazu. Ten FB je strasna droga, co?“
„Je to desny!“
„Furt se tu neco deje, nejde se od toho odtrhnout. (...) Asi si udelam jeste jedno kafe.“
„:)))“
„Ja na to vareni kaslu, stejne me to nebavi, delat pro sebe jidlo.“

Ja mam FB zapnuty porad, temer nonstop. Coz teda samozrejme neznamena, ze na nem taky cely den parim, to zas ne. Jen mi to vlastne nahrazuje SMSky, akorat jsou zadarmo. Proste slysim, ze mi nekdo napsal a kdyz mam cas tak odpovim, kdyz ne tak to chvilku pocka, ty lidi jsou skoro porad online a v nejhorsim to odeslu ve zprave, protoze se alespon brzy pripoji.

Horsi to je pres vecery nebo v dobe kdy mam volno, coz je ve chvily kdy dite spi a domacnost nevyzaduje nezbytny zasah. To uz to jede, klikani na palce, komentovani statusu a ocumovani fotek pratel. Hrani her jako je farma, restaurace, mafie, odepisovani na zpravy, chat... Konecna. Neda se proti tomu branit, protoze v momente, kdy se zvedate ze zidle se vam objevi upozorneni ze nekdo okomentoval vas stav nebo na vas vyskoci okenko chatu. Je to zavislost.

Ale na druhou stranu, ma to svoje nesporne vyhody. Jste usetreni psani dlouhych emailu, tim ze lidi vidite online, nuti vas to nejak s nimi komunikovat nebo reagovat na jejich prispevky. Kratce. A hlavne, objevila jsem spoustu lidi, na ktere jsem z nejruznejsich duvodu ztratila kontakt. A jelikoz mam vetsinu pratel s cestovatelskou dusi, mam je takhle pekne po ruce.

Co je ale blbe, FB je zabijak blogeru. Tam se nemusim dlouho rozepisovat s clankem, staci par slov ci vet, tim ze tam mam urcity okruh lidi, nepotrebuji takovou tu omacku okolo aby pochopili co myslim. A muzu jit pritom vic do soukromych detailu, protoze mam kontrolu nad tim, kdo moje statusy bude cist.

Zkratka, Facebook je silenost, sice uzitecna silenost, ale snadno nad tim clovek ztrati kontrolu pokus si neda pozor. A postupne tu kontrolu ztraci takovy lide, ktere bezne naleznete sedet v cajovne, meditovat v prirode ci je vidite bubnovat nekde u ohne. Doba je uz takova podivna, virtualni.

A ja se jdu podivat na farmu, opatrit zvirenu, hodit par palcu, uzavru chatova okynka a pujdu spat... Nebo si dam dalsi kafe?

Zase zpět

Znovu mě popadla chuť něco napsat. Snad to tedy vydrží :)

V mém životě přišlo dalších pár změn. Tak především se mi podařilo prolomit prokletí ohledně manželova pobytu. Po nějakém roce a půl snažení to konečně vypadá, že by mohl dostat pobyt. Měl totiž správní vyhoštění a když zrovna nemáte štěstí, neni zrovna jednoduché se ho zbavit. Ale chce to vydržet a neposlouchat řeči policie, advokátů a uředníků že "To nejde, zákony jsou takové, že se vám to nepodaří zrušit." Jde to, nesmíte se tím chaosem na cizinecké policii nechat ubít.

Hodně se mi ulevilo, protože tak devadesát procent hádek co jsme s manželem měli, bylo právě kvůli jeho pobytu. Je to hrozně stresující. Ten strach, že se jednoho dne nepodaří prodloužit výjezdní příkaz a on bude muset vycestovat, to je vážně docela drsný.

Jednou jsme měli opravdu namále, na policii se šprajcli a další měsíc už nám dát nechtěli. Chodili jsme tam každou chvíli, ale poslední den, kdy měl manžel na to aby vycestoval přišla spása v podobě ministerstva vnitra a jeho rozhodnutí, že můj muž vycestovat nesmí. Což bylo dobré v tom, že ho nikdo nemohl vyhodit, ale zároveň mu přestalo běžet správní vyhoštění. Byli jsme ve slepé uličce, takže jsme každou volnou chvilku chodili otravovat na Ředitelství cizinecké policie.Vyhráli jsme boj s větrnými mlýny. Teď snad půjde vše jak má.

Akorát se musim smát tomu, jak se najednou mění moje postavení. Už nejsem ta, co svému muži nechce udělat papíry. Nejhorší ze všech manželek, protože všechny za své partnery bojovaly, jen já se nesnažila ani náhodou. Tedy, z pohledu manžela, samozřejmě. Ač jsem dělala co jsem mohla a stres kolem toho se mi podepsal na zdraví. I když po tom všem se nad tim bavím. Tohle je takovej koloběh. Jste dlouho nejhorší a když se vyřízování povede, změní se váš status a najednou jste ty úžasné a dávané za příklad jiným holkám, které se snaží a zuby nehty se drží, aby se z toho nezbláznily. Pomalu mi docházela naděje, že se tohle stane i mě.

Ale aby nebylo vše tak růžové, tak manžel ztratil místo v práci. Zkrátka nejsou zákazníci a protože přišel jako poslední, musí odejít on. Má v práci ještě poslední měsíc a pak konec. Ale to se určitě zvládne, kdyžtak budu chodit častěji do práce a přiberu si nějakou brigádku a manžel si taky nějakou sežene, s tím on problémy nemá.

Koukám se na to optimisticky, ve dvou jde všechno lépe. A to nejhorší máme skutečně za sebou.

Že by konečně zpět?

Já jsem totiž hrozná. Tolik článků co jsem načala, nedodělala a uložila do kompu? Ani nemá smysl je dopisovat, to nad čím jsem při psaní myslela už dávno odletělo pryč. Aspoň ty útržky jednou poslouží k tomu, že si je za pár let přečtu a zavzpomínám. Ale na blog se už zkrátka nedostanou.

Zvláštní, net a komp jsem si pořídila hlavně kvůli blogování. Strašně mě to chytlo a občas koukám s otevřenou pusou, kolik jsem toho na mobilu stačila napsat. Tenkrát jediná možnost jak se dostat na internet. Ale jak jsem si to všechno pořídila, záhadným způsobem se mi nic nechce. Možná to bude tím, že znovu chodím do práce a tak se tolik nenudím.

A taky tu je Facebook. Vždycky když se mi něco honí hlavou nebo mě něco napadne či naštve, vypíšu to do statusu a rázem mě přejde chuť vypisovat kdesi cosi na blogu. Navíc, lidi na FB četli můj dřívější blog. A taky se vždycky najde něco, kvůli čemu se dá psaní článků odložit. Co třeba takové procvičování si anglické konverzace s kamarády a rodinnými známými na chatu či messengeru? Kdo by tomu odolal?

Tak dneska jsem alespoň sesmolila toto. Jas se říká, lepší než drátem do oka. Snad se konečně zlepším.

Nejhorší na světě

To jsem přesně já.
Už si asi budu muset zvyknout, že všechno co udělám je špatně. A čím víc se snažim, tím horší jsem.


Zase se u nás řeší papíry. Úplně zbytečnej problém. Večer si dávám zaslouženou pauzičku po celodenním stěhování. Najednou mi přijde SOS smska od manžela. Zavolám zpátky i když tak nějak tušim, že polovička kredit má, ale proč nevyužít ten můj, když mám ten paušál? Hovor začal neškodným "Jak se máš?", pak se manžel zeptal, jestli má ráno koupit rohlíky a potom už následovalo "Potřebuju se tě na něco zeptat." Při tomhle mě úplně zamrazí, protože tohle většinou skončí hádkou. Ale fajn, pokusim se udržet emoce na uzdě a nenechám se vytočit.


Otázka se samozřejmě týkala jeho dokumentů. Jak je vyřizování daleko, proč se to tak táhne a jakto že jeho kamarád papíry má, zatím co on s manželkou a dítětem ještě ne. No to je přece jasné, můžu za to já a moje neschopnost pro něj cokoliv udělat. Kdybych se víc snažila a bojovala a... Bla bla bla bla. Co na tom, že s ním každou chvíli behám po policii, ministerstvech a advokátech? Kollik času, nervů a energie mě to stojí? Můžu snad já za to, že se tu vyřizování čehokoliv tak táhne a že to tu nefunguje tak, že někam přijdeme, zažádáme ústně o pobyt a oni nám ho bez řečí dají? Taky by mi to tak vyhovovalo, ale bohužel to tak nefunguje. Většinou se musí podat žádosti na které je na vyřízení zakonná lhůta 30 dní. Navíc, správní vyhoštění je správní vyhoštění a zrušit ho není snadný. Ale i tak jsme udělali pokrok, máme od ministerstva rozhodnutí, že nemůže vycestovat. Sice jsme ve slepé uličce, protože kvůli ministerstvu přestalo vyhoštění běžet a nelze získat pobyt, ale zas ho nikdo nemůže poslat pryč. Je jen otázka času, kdy se podaří smazat i ten poslední měsíc a všechno nasvědčuje tomu, že to je vše na nejlepší cestě.


Teda, bylo. Odeslala jsem žádost kvůli zrušení rozhodnutí o správku a teď se jen čeká až odepíšou zpět. Jenže manžel po poradě s kamarádem usoudil, že se ho odsud snažím dostat a nechci aby normálně pracoval. Šel si najít nějakého placeného advokáta, který všechno stáhne zpět a podá novou žádost. Na jednu stranu si stěžuje, jak se to všechno táhne a pak si kvůli nedůvěřivosti zase vše prodlouží a celá záležitost se protáhne.


Připadám si jako blbec. Tolik úsilí pro nic. Super. Kdyby si alespoň dělal co si myslí že je nejlepší a mě tady nenadával. Vážně mám sto chutí se na něj vykašlat a nechat ho ať se v tom plácá. Jenže, vzali jsme se s tím, že mu pomůžu s pobytem a nakonec jsme se rozhodli spolu žít se vším všudy. Nedokážu mu říct "Tak už dost!". Mám vůči němu nějakej pocit zodpovědnosti a s tim se nedá nic jiného než doufat, že dostane rozum a přejde ho to.


Nechápu ten jeho pocit, že se mu snažim uškodit. Je to strašně vysilující. Proboha, vždyť spolu máme rodinu a jediné o co mi jde, aby moje dítě mělo oba rodiče. A i když to vezmu z té technické stránky, tak jsem na něm finančně závislá a kdyby šel pryč, mohla bych se jít houpat. Nehledě na to, že jeho pobyt tady byl tak nahnutej, že kdybych se ho opravdu snažila zbavit, dávno už tu neni.


Jsou věci které nevysvětlim. Ráno mi to prohlašoval, že mě k papírům nepotřebuje a nemám mu s tim pomáhat, za pár dní bude chtít opak.


Chtěla bych si užívat domácí pohody, toho že jsme bydlíme jen my tři a nikdo nás neotravuje. Večer mu navařím, vypravím ho do práce a ráno máme kvůli jeho domněnce tichou domácnost. Říká se, nevytvářej si žádné domněnky a je to zatraceně pravda. Ještě aby se to naučil i on.

Stěhování

Konečně ve svém. Uf!



Tak je to tady. Konečně se muž rozhoupal a rozhodl, že v minulém bytě to je nesnesitelné a že je potřeba se co nejrychleji přestěhovat. Dostala jsem zhruba dva dny na to, abych sehnala byt se dvěmi místnostmi do deseti tisíc. To se zadařilo. Ráno jsem odpověděla na inzerát a za tři hodiny jsem podepisovala smlouvu a dostala jsem klíče. Pronájem bytu zařizoval majitelův kamarád, který vypadal jako reportér časopisu National Geographic, či tak nějak Také říkal, že dva roky pracoval v Afghánistánu, takže tak vedle to ani nebylo


Náš odchod z předchozího bytu nebyl zrovna košer, jenže některé praktiky a podivnosti spolubydlící se opravdu nedaly vydržet. Situace byla natolik nesnesitelná, že okamžitý odchod byl jediné možné řešení.


Takže teď tedy bydlíme. V bytě 2+kk v poklidné části Prahy. Manžel z bytu nebyl nijak nadšený, protože je podle jeho slov starý a strašně daleko. Tak daleko, že jsme 30 maximálně 40 minut od centra. Nesnesitelné, fakt. Ale to bylo jen počáteční brblání. Řekla bych, že si už zvyknul, včera mi dokonce povídal, že mu tu stačí pouhé čtyři hodiny spánku k tomu, aby se cítil fit. Což je docela úspěch, protože v minulém bydlení spal zhruba deset až dvanáct hodin denně. A když si vezmu že spí po noční, ještě kvůli ramadánu je hladový. Zas tak hrozné to tu asi nebude.


Já si to tu naopak užívám. Pocit, že si tu můžu dělat co chci a nikdo mě tu nebude omezovat. Nikdo mi nepoleze bez dovolení do pokoje a nemusím poslouchat nekonečné monology typu " Já dělám a kupuju všechno, zatím co vy neděláte nic." Když se tu kdokoliv z nás rozhodne vařit, nebude nikdo dávat svým Csss najevo svoje nespokojení. I na záchod si dojdeme bez keců nekoho jiného


Líbí se mi tu. Sice máme starou umakartovou koupelnu se záchodem, ale to je pro mě detail. Byt má skoro padesát metrů čtverečních, máme balkon, takže na něm můžu pěstovat rajčátka a nejvíc se mi líbí kuchyň. Pravda, lidé kteří tu byli před námi zrovna čistotní nebyli a drhnout to tu po nich ještě nějaký čas budu, ale aspoň se nenudím. A jak tu přibývají věci, tak se to tu hezky zútulňuje. Alespoň v rámci možností. Momentálně tu mám ještě několik nerozbalených krabic a pytlů s věcmi, které musím někam zařadit. Tím, že tam jsou už několik dní jsem přesvědčená o tom, že ty krámy vlastně nepotřebuju. Jen mi je líto je vyhodit, CO KDYBY jsem je ještě NÁHODOU potřebovala? Jsem zvědavá, co budeme dělat až se budeme stěhovat do ciziny. Do starého bytu jsem šla s krosnou na zádech, manžel s kufrem a batůžkem. Teď jsme museli objednat dodávku. Co přijde příště? Nákladní letadlo? Asi budu muset přistoupit na nekompromisní vyhazování. Utrpení, fakt.

Amadou & Mariam - M'bifé

Amadou & Mariam - Je pense a toi

Něco končí...

... něco začíná.


Nastal čas abych si založila nový blog. Nechci tu psát jakýsi rozsáhlý úvod o tom, kdo jsem. Časem na to přijdete sami. Čtenáři, kteří sem byli přesměrováni ze starého blogu to už beztak ví a myslím, že těch nových tu moc nebude. Možná v to spíš doufám. Své kamarády bych jen chtěla poprosit, aby mě v komentářích neoslovovali jménem.